Od malých pro malé

Napsal Venda Falta v létě roku 2002 u příležitosti premiéry představení Pohádky pro benjamínky.

Snad každé malé dítě, chtělo být alespoň jednou herečkou nebo zpěvačkou. Jedna mladá režisérka chtěla dětem vyjít vstříc, a tak se rozhodla, že zinscenuje šest veršovaných pohádek od Františka Hrubína. Nevěděla ovšem co může od malých dětí čekat.
Když jsem u divadla začínal já, byl jsem stejně starý jako hrstka dětí, kteří se s Hedvikou (režisérkou) do pohádek pustily. Pořád se kolem nás motaly inspicientky, které měly za úkol nás hlídat. Tenkrát jsem jim nepřikládal velký význam, ale když jsem se o pár let starší a moudřejší (v pubertě) opět dostal do bezstarostného dětského kolektivu, uvědomil jsem si jejich důležitost. Bez nich by nic neklapalo. Děti by se honily po sále a celý chod zkoušky by byl rozvrácen. Až se divým, jakou trpělivost s námi tehdy měli a i teď ji bylo za potřebí. Stejnou trpělivost jako inspice musí mít i režisér. A chtěl bych podotknou, že Hedvika ji opravdu měla.
Do víru těchto událostí se nechalo vtáhnout ještě několik mých vrstevníků, a tak jsem si nepřipadal sám.
Zkoušky byly v plném proudu a před námi se objevil problém, premiéra. Narychlo se shánějí kostýmy, připravují kulisy a dolaďuje se hudba a tanec. Nikdy by mě nenapadlo, že si v pubertě zatancuji mazurku, inu stalo se. Vše až na pár maličkostí bylo připraveno a nic tak dětem nebránilo, aby se poprvé předvedly.
Říká se, že se dítě na pohádku nekouká, ale že ji prožívá, něco na tom zřejmě bude. Premiéra šla jako po másle a druhé představení také a při závěrečné písni byla dětem vidět na očích jejich radost, štěstí a hrdost. Jistě si ale říkaly: "Škoda, že to netrvalo déle."