Jak se dělá divadlo

Volné vyprávění o činnosti ochotnického souboru, jak to viděl a zapsal Václav Falta.

Jak to začalo

Divadelnictví má v naší obci, tedy v Opatovicích nad Labem dlouholetou tradici. Divadelní hry jako Lucerna, Opatovický poklad v podání pro nás již starší generace zdobí staré kroniky souborů i obce. Jak jsem se ale já ocitl u divadla? Jednoduše. Byl jsem přemluven. Herectví jsem se alespoň pro teď ještě ubránil. Byla mi svěřena starost o techniku a dostal jsem za úkol postarat se o osvětlení nastudovávané hry. Kdo to vše vymyslel a zpaktoval? Naše drahá příbuzná, Věra Pečenková. A zde je asi začátek. S nápadem nastudovat hru se mi Věra svěřila již dříve. "Víš, chtěla bych sehrát takovou konverzačku a do ní potřebuji seriozního čtyřicátníka kterej ale ze sebe umí udělat parádního vola". To mi pravila při našem z mnoha posezeních u kávy. "A manželku ti bude hrát bezva kočka", útočila na mé city Věra. "Raději milostné příběhy prožívat, než je pouze sehrávat na jevištních prknech a před zraky neodpouštějících diváků", oponoval jsem, aniž jsem zatím znal název a obsah hry. "Ale ty máš už tak pěkně zakulacené bříško, začínající šediny, ty bys ses mi do role opravdu hodil", naléhala dále. "Ale pomůžeš mi s nasvícením", prohlásila po mém odmítnutí a jmenovala se do role režisérky. Nechtěl jsem vypadat jako kulturní barbar a tak jsem se Věře svěřil, že i já jsem nedávno sledoval televizní přenos z divadla. Dávali bezvadnou hru ze současnosti o vztazích mezi mladou a střední generaci, o problémech střední generace tedy skoro o nás. Po dalším popisování shlédnuté hry se Věra rozzářila: "Ale to je to co chci hrát!!!" A tak jsem byl v následujících okamžicích poučen že hru napsal Antonín Procházka, jmenuje se S tvojí dcerou ne, že ji viděla na Silvestra v Pardubicích a mě v tu dobu bylo již jasné, jak Věra svou vizi uskuteční a jak Opatovice zešílí. Vždyť na ochotnické divadlo přijdou jen Ti, co pamatují Lucernu a mi jim hodláme předložit komedii, kde se dívky pohybují velmi spoře oblečeny, hovoří se o drogách, sexu, popíjí se a hovoří sprostě. Ač nepřesvědčen o možném úspěchu jsem svolil se na této ztřeštěnosti podílet.

Hledají se herci

Nápad byl. Režisérka byla. Osvětlovač se našel. O zvuk se postará Věrčin manžel Jirka. Zbývala již jen maličkost herci! První orientační schůzka se koná u Pečenků. Zde se schází několik, mě známých tváří. Některé úplně neznámé. S některými jsem již měl někdy něco do činění, ale asi tak před dvaceti léty (tím myslím Zdeňka Slavíčka, se kterým jsem pracoval v tehdy velmi slavné organizaci zvané Pionýr). Jak prosté, samosignovaná režisérka seznámila přítomné s obsahem hry. To provedla velmi moderně za pomocí fenoménu zvaného video. Poté určila role přítomným i nepřítomným adeptům herectví. Ti kteří se zalekli herecké úlohy byli pověřeni maličkostmi, jako například inspicí. I poslání této funkce mi ještě chvíli zůstávalo záhadou. Nutno též podotknou, že většinu přítomných měla Věra již předem dobře zpracovanou. Později jsem se dozvěděl jak případné adepty herectví odchytávala na svém pracovišti - v Místní lidové knihovně. Tak se zdařil i nábor objevu sezóny, představitelky jedné hlavní a také nejchoulostivější role Sandry, tedy Jany Dvořákové. Do dalších rolí byli jmenováni: Aleš Dvořák jako Robin, podobnost s předchozím jménem je pouze náhodná, Jaroslav Dvořák, podobnost s předchozím jménem není náhodná, do technické již zmiňované funkce inspice. Zdeněk Slavíček bude představovat Luboše Šimandla. Do dalších ženských rolí jmenováni Milada Langová jako Alice Koukolíková a Marta Pulpánová si zahraje Libuši Šimandlovou. Do tragikomické role zloděje Česti byl Věrou vybrán Pavel Kohout. Ten byl též v zápětí pověřen rozmnožením scénářů, které byly neprodleně rozdány hercům. Zde zatím nezmiňovaný představitel role Rudly Koukolíka po nahlédnutí do rozsahu textu s poděkováním tento scénář vrátil Věře. Tím se definitivně a dobrovolně připravil o možnost státi se slavným a tak jeho jméno neuvádím. Kým tedy obsadit tuto poslední úlohu? Odpověď na tuto otázku trvala prakticky až do předvečera první zkoušky. To Věru osvítil divadelní duch svatý a zazvonila u dveří Jirky Carvy. Ten nabídku bez váhaní přijal a divadelní tým byl kompletní. Vlastně jsem zapomněl ještě na jednu důležitou osobu, na nápovědu. Té jsem se však rozhodl věnovat samostatnou kapitolu.

O nápovědě

Když jsem začal dělat tuto práci, neměl jsem žádné předchozí divadelní zkušenosti. Nechápal jsem tedy správně důležitost a úlohu nápovědy. Před veřejností jsem vystupoval pouze s tanečním souborem a při tanci se nápověda nepoužívá. To pouze pro mne choreografka v koutku jeviště mávala rukou abych snáze pochopil rytmus hudby a trefil se do něj při tanci. Již první zkoušky však ukázali její nezbytnost. Někteří jedinci se dožadovali napovídání zleva, zprava, zezadu a nejlépe ještě uprostřed jeviště. Toto však režisérka důrazně odmítla. Herci si tedy pospíšili s návrhem, že budou po jevišti rozmístěni tak aby si navzájem nestínili poslech, nebudou se téměř pohybovat, čímž nebudou dělat hluk a naopak budou dobře slyšet. Ani tento nápad nebyl v souladu s představou režisérky Věry. Důkladnou zkouškou a otestováním sluchu se potvrdil fakt, že většina herců slyší lépe na pravé ucho. To definitivně rozhodlo o umístnění nápovědy, či sledování textu vlevo z pohledu diváků. Proto se nyní sluší vyzdvihnout kvalitu naší nápovědy v podobě Ljuby Půlpánové. Připisuji jí nesmazatelný díl, kterým se podílela na pozdějším úspěchu naší hry. Naše nápověda to je jako dirigent v orchestru. Nejen že sleduje text, který mnozí z herců již dokáží zopakovat ale určuje nástupy, naznačuje svlékání a oblékání saka, pojídání pokrmů, zvedání předmětů a podobně. Kvalitu souboru lze tedy posoudit podle toho jak herci z množství napovídaného textu rozpoznají své vlastní dialogy. Ne nadarmo poučoval své herce nedoceněný český velikán Jára Cimrman: "Po nápovědě neopakuj všechno, některé věty patří kolegům".

Na zkoušce

Konala se první zkouška. Jako osvětlovač jsem se nemusel účastnit všech zkoušek, můj čas měl teprve přijít. Byl jsem však zvědav, kolik úsilí se musí vynaložit na to, aby si herci nesmazatelně zapsali do paměti byť i jednoduchý text. Přístup herců ke zkoušce byl rozdílný. Někteří si již barevnými fixy označili texty své, jinou barvou texty kolegů. Jana, představitelka Sandry, se dokonce Věře omlouvala, že ještě nezná celý text nazpaměť. "Naučila jsem se to jenom k jedenáctce," pravila lítostivě. To mne poněkud překvapilo neboť Sandra v dvanáctém a třináctém obraze již nevystupuje. Byli však jiní a již letmí pohled na jejich scénář prozradil, že ještě nebyl otevřen.. Jako první zkušebna nám posloužila obřadní síň obecního úřadu. Ta jediná z prostor přicházejících v úvahu byla vytápěná. Věra po přivítání přítomných zalovila v tašce a vyndala láhev jemného alkoholu. "To je pro uvolnění atmosféry a snazší navázání neformálních vztahů," vysvětlila a odešla do sousedící knihovny, tedy na své pracoviště pro skleničky. My zkušení jsme vyndali skleničky se svých kapes, nečekali na její návrat a připili na úspěch znovuvzkříšení ochotnického divadla v Opatovicích. V uvolněné náladě, mnohem později než všichni předpokládali, začala vlastní zkouška. Takzvaná čtená. To se herci ještě příliš nenamáhají a nepohybují po jevišti. Ale nálada se vytvořila skvělá a já jsem odcházel domů s příjemným pocitem, vždyť všichni herci umí číst!

Poradce

Zkoušky pokračují s narůstajícím tempem. Adepti herectví sice prakticky neodkládají své scénáře, ale pokoušejí se o první pohyby po jevišti. Tedy prozatím po podlaze obřadní síně. I nadále jsem se zkoušek účastnil. Věra prozatím marně hledala způsob jak přemístit obsah textů ze scénáře do paměti herců. Jakoby souhrou náhod se na jedné ze zkoušek objevil jakýsi Robert Kolakovský. Téměř se snažil ujmout se režírování! Do naší sestavy se vloudil se snahou předat nám své bohaté divadelní zkušenosti. "A s Vámi, pane Falta, bych velmi rád mluvil", pravil po našem seznámení, "vy děláte to video, potřebuji informace." Pookřál jsem a potěšen jsem si již v duchu opakoval přednášku o práci s videokamerou, se kterou jsem sklidil značný úspěch v místní ZDŠ. Leč radoval jsem se předčasně. "Vy jste tady s Věrou dělal ten pořad o knihovně, měl bych k němu pár poznámek." Pořad o knihovně byl ve skutečnosti dokument o nejstarší aktivní knihovnici v Čechách, o devadesátileté paní Tomášové. Tento videosnímek jsem již realizoval za režírování Věry. Zdál se nám oboum dosti povedený. Tak jsem byl připraven přijmout pár poznámek zvláště od někoho neznámého. Z pár poznámek se vyklubala čtyřstránková zpráva v jejímž závěru se praví, že uvedený snímek je snad použitelný jako rozhlasová reportáž. Můj optimismus tím však nebyl zlomen a divadelní zkoušky nerušeně pokračují. Také si Robert velmi oblíbil představitelku Sandry Janu. Její divadelní nezkušenost jí připomínal při každém jejím pohybu a kroku. "Více si všímej, jak se tvářej puberťáci a snaž se tímto způsobem na jevišti chovat", radil Robert, čímž vracel seriozní vysokoškolačku na úroveň žáka devítiletky. Na otázku, zda herci byli vybráni na základě konkurzu, však Věra těžko hledala odpověď. Robert se dostavil ještě na další ze zkoušek a zde odhalil důležitý fakt. Věře i nám ostatním v podstatě uniklo, že i když jsme na již šesté zkoušce, zkoušíme stále první obraz. Hra jich má třináct a tak to tímto tempem daleko nedospějeme. Tedy na Robertovu radu nám jíž příště Věra rozdala rozvrh zkoušek. Tím nám byli předány divadelní zkušenosti a z dalších zkoušek se Robert již omluvil.

Kostýmy a slivovice

Do Věřina rozvrhu zkoušek se přes všechnu její snahu vloudila záludnost. Věra přidělila datumům zkoušek počty zkoušených obrazů aritmeticky. Počet stran textů a tím délka jednotlivých obrazů je však značně rozdílná a tak pracně sestavený rozvrh bylo nutno trochu poupravit. Na podruhé již bylo všechno v pořádku a tak jsme se také dozvěděli, že premiéra bude 5. června. Tudíž moc času nezbývá a začne se makat naplno. Přes dobrou snahu však ne vždy byla účast na zkouškách stoprocentní. Tím jsem se ocitl v nové úloze. Předčítal jsem text za chybějící herce. Nejprve v pohodě v sedě, posléze i s pohybem po jevišti. Tak jsem vystřídal prakticky všechny role. Kriticky přiznávám, že do těch ženských jsem se nevžil. A také moje štěstí, že po mě Věra nechtěla umět všechny zpaměti. Na jedné ze zkoušek však účast stoprocentní byla. Při první, kostýmové. Pánská část ansáblu se těšila na své něžnější polovičky. Zvláště Sandřina vlastnoručně vyrobená podprsenka s nekonečným počtem háčků budila pozornost. A tak se naše děvčata poprvé předváděla v sado maso kostýmech a Jana - Sandra jen ve spodním, s rozepnutou podprsenkou jen lehce přidržovanou ručkou. A to si přitom navzájem ještě vykáme. I nadále pokračuje sbližování kolektivu za pomocí jemného alkoholu. Ne vždy jemného. Jednoho dne jsem před zkouškou navštívil svého moravského přítele, velkého zastánce konzervace ovoce pálením. Při neformální konverzaci jsme zhodnotili letošní úrodu a zkonzumovali láhev vzorového destilátu. Vědom si své povinnosti jsem se omluvil z následného porovnávání kvality sklizně s předchozími ročníky. Váhavým krokem ale v dobré náladě jsem odešel na zkoušku. Je to asi osud. Ač při předchozích zkouškách byl pro zahřátí podáván jen jemný alkohol, dnes to byla slivovice. Obsluha vzorná, ceny nízké. Ihned po mém pozdním příchodu mi bylo nalito. Ale nepozorností a špatnou koordinací vlastních pohybů se nedostal obsah sklenky na místo určení. Celý obsah se ocitl na bundě přehozené přes sousední sedačku. Snažil jsem se tento svrchní oděv jedné z našich dam vysušit, což se částečně podařilo ale vyvětrat charakteristikou vůni slivovice bylo nemožné. A tak dodnes nevím jak Míla, představitelka Alice, poté doma vysvětlovala, že nebyla na exkurzi v lihovaru, ani se nezúčastnila černého podomního pálení ale že byla na řádné zkoušce divadelního souboru.


Václav Falta st.