Andrea Moličová

Já a divadlo ... ??? Ani nevím, jak mně to vlastně napadlo. Prostě jsem si jednoho krásného dne řekla, že chci být hérečkou. Tak jsem se jen tak mimochodem zeptala paní Machkové, jestli o něčem neví (protože ona má vždycky o všem přehled=o)). Zrovinka v tu dobu se rozjíždělo divadlo pro děti od dětí a sháněli se děcka, která by si chtěla v něčem zahrát. No a tak jsem se na to vrhla po hlavě. První zkouška proběhla u Pečenků doma. Hedvika (moje první režisérka) nás seznámila s připravovanou hrou: Pohádky pro Benjamínky a začaly se rozdávat role. Zazářila jsem v pohádce o Červené Karkůlce, ale chyběl mi vlk…nikdo stejně starý se mnou tam nebyl. Vtom ale vběhl do místnosti jakýsi udýchaný klučina s nosem červeným jak malina! Kdo to je?! „Jo, tak tohle je tvůj vlk.“, řekla Hedvika. A bylo vystaráno! =o) Byl to Vašek Falta ml., dávno sběhlý v divadle a nááhodou moc pěknej. Teď už přesně nevím, jestli jsem chodila do divadla radši kvůli hraní a lidem nebo právě kvůli Vendoj, ale hlavní je to, že jsem tam zůstala dodnes a rozhodně toho nelituju. Hraní mi umožňuje žít si svůj svět a občas do něj prostřednictvím divadla odletět. Divadlo miluju a ráda bavím lidi. Doufejme, že mi tohle nadšení vydrží co nejdéle. =o) Pro představu, abyste věděli, jaký svět mám na mysli: Vznáším se. Já se opravdu vznáším. Špičky prstů se mi pomalu odlepují od dřevěné podlahy u praskajícího krbu. Cítím, jak mým tělem prochází příval tepla. Kousíček po kousíčku se dobývá až k mým myšlenkám, které jakoby utiší a skryje kdesi v podvědomí. A mne už téměř nic netíží. Můžu se oddat tomu slastnému pocitu štěstí. Kolem mne poletují nadýchané růžové obláčky sestavené z milionů těch nejjemnějších pírek. Jen natáhnout ruku a dotknout se jich. Má touha je silná, ale bojím se, aby se tyhle mlhavé nádhery nerozplynuly. Nakonec se přece jen osmělím a pomalu zvedám pravou ruku. Právě je chci pohladit, ale ony se od sebe jen líně odtáhnou. V tu chvíli se mi naskytne překrásný pohled ... Světlo světa se právě probouzí do nového dne a jindy oslepující sluneční paprsky jsou nyní jemným pohlazením pro mou duši. Po celé délce vlnitého obzoru se rozprostírají koruny všech možných listnatých lesů, ozářených změtí vznešených barev od purpurově rudé až po třpytící se zlatou. V pozadí probleskují žlutavé plamínky zřejmě z loučí starého zámku. Nejraději bych si tam doletěla a strávila tam alespoň jeden večer s příjemným společníkem. Ani nedomyslím tuhle představu a mé tělo se uvádí do pohybu. Proletím přes několik kopců a už vidím, jak mne u toho starého zámku vyhlíží krásný mladý muž. Jeho křivky se nedají přehlédnout a já začínám přemýšlet, jestli vůbec může někdo takhle dokonalý existovat. Ano, začínám přemýšlet…najednou se po pravé straně zablýskne a já zahlédnu třpytivé stříbrné pírka, zlehka dopadající k zemi. Růžová peřinka, která mne celou tu dobu obklopovala, se najednou hroutí po částech dolů. Jakoby ji přitahovaly neviditelné paprsky. To už cítím, že i já jsem přitahována zpět z krajiny snové a ten krásný obraz se mi mlhavě vytrácí z pohledu. Zamžourám očima a začínám chápat souvislosti. Ležím v posteli, v rukou svírám mého plyšového medvídka, z kuchyně se line vůně cukroví a venku právě začal padat sníh ...