Ochotně náruživý zázrak divadla

Napsal Ivo Kunst na jaře roku 2002 u příležitosti premiéry představení Dlouhý, široký a krátkozraký.

Moje babička, žena pevných zásad a nelehkého života, měla k divadlu velmi ostražitý vztah. Snad ne tak k divadlu samému, ale k tomu "světskému" kolem. Padesát procent jiné genetické informace asi udělalo své a já snadno na vštěpovanou ostražitost zapomínal. Ale vždy tak nějak zdálky. Navíc má profese psychoterapeuta mi umožňovala celou tu "komedii života" vůkol sledovat z bezpečí pracovny. Také se to ode mne očekávalo. Jenže skutečná psychoterapie, tedy ta neakademická, to namáhavé a často skličující sdílení trápení je spíše věcí srdce, než profesních poct a vědecké slávy. Tušil jsem, že to s divadlem může být obdobně, ale bylo to tušení diváka a glosátora. Když vše sledujete jenom z povzdálí, nevíte vlastně nic.
Snad právě proto jsem nebyl skutečně ostražitý. Tak se stalo, že jsem byl vtažen k tomu chaotickému vířivému kvasu, jakým je hemžení kolem dění na jevišti. Nenápadně - přes syna.
Zpočátku to vypadá nevinně, protože netušíte, oč vlastně jde. První zkoušky jsou více hrou na něco, o čem nemáte ani jasnou představu. Jsou to takové vytržené drobečky, které vám vůbec nic neřeknou o chuti dortu. I vy si vlastně můžete hrát. Třeba na nepostradatelnou autoritu. Vždyť máte o tolik zkušeností více než ty "děti". Můžete je komandovat a zároveň jenom předstírat, že to děláte s nějakým záměrem. Zpočátku je to krásně nezávazné, protože termín premiéry je v nedohlednu nebo ještě není stanoven. Koneckonců není vůbec jasné, bude-li vůbec nějaká premiéra.
Když si ti mladí na sebe poprvé navléknou kostýmy, je všechno úplně jinak.Oni se ještě nezávazně baví tou změnou sebe sama, ale vám začíná docházet vážnost situace. Cítíte se být zavázán všem těm dobrým duším kolem. Začínají se "nabalovat" další lidé. Dojde vám, že máte za to vše svůj díl odpovědnosti. Vaši hraví herci se ve vašich očích stávají nedisciplinovanou partičkou, která hatí vaše "geniální" tvůrčí záměry.
Ještě horší to začne být, když je pevně stanoven termín premiéry. Nedej Bože, aby dokonce autor předlohy, žije-li, vyslovil souhlas s uvedením. To vám pak začne docházet, že to neděláte jenom kvůli "těm mladým, co si chtějí hrát", ale že divadlo je hlavně pro diváky. I těch prázdných židlí v sále začne být pak strašlivě moc. Legrace skončila. Nic vlastně není hotové. Nemůže se to stihnout. Jako naschvál se na poslední chvíli přihodí to, co jste nejméně čekali. Pak přijdou do sálu lidé. To už ani není k vydržení. Není se před nimi kam schovat. V sále zhasne světlo,opona se otevírá, jeviště ožije barvami světel.
A tehdy se to stane: ti nezodpovědní a na vašich nápadech závislí mladí, kteří dosud podle vás tak laxně plnili či spíše neplnili vaše záměry, jsou ti tam. Na jevišti i v zákulisí začne všechno klapat jako nikdy. Všichni si pamatují text, nápovědy napovídají, inspicienti vědí, kam co postavit … Vy tam stojíte a uvědomujete si se smíšenými pocity, že "oni vás nepotřebují". Ba co víc, vy jim překážíte. Dostanete na chvíli strach, že jim to nějak pokazíte. Každou chvíli do vás někdo nechtíc nasupeně strčí, protože stojíte na tom nejnemožnějším místě. Divadlo jede. Jede samo a bez vás. Světla zvuky, kostýmy, klusy i gesta těch na jevišti prostě plynou a má to smysl a logiku. Pak se ozve první smích z hlediště. Proboha, oni se skutečně smějí!? Co se to vlastně se všemi stalo?
Nikdo mě nevymluví, že se stal zázrak: zázrak divadla. Nevím co to ani čím to je. Prostě to cítíte, když máte to štěstí být u Toho.
Diváci odešli a odnesli s sebou to prchavé, fascinující a zázračné. Musíte se přesvědčovat, že to skutečně bylo. Zbyla únava a palčivá touha zažít to ještě alespoň jednou. Díky těm mladým na scéně a lidem točícím se kolem, nakonec i díky pánům Svěrákovi, Smoljakovi a Cimrmanovi jsem měl to štěstí opatrně a se vší pokorou nahlédnout do toho tajemného světa. Jednou si možná budu umět jasněji odpovědět na otázku, co vlastně nutí jinak naprosto normální lidi tak ochotně a náruživě a ještě k tomu ochotnicky dělat divadlo. Skutečně to dělají jenom pro ten prchavý a obtížně uchopitelný, fascinující pocit, že mohli být u toho, když se zase jednou rodil "zázrak divadla"?