Zpověď docela obyčejného blázna se zastydlou pubertou a se smyslem pro dramatičnost, vážnost, ale i srandu. Autor: Jaroslav Jetmar.

Milý deníčku!
Ač je to přinejmenším již dobrých 25 let, co jsem se začal červenat studem při čtení tvých stránek a proto jsem tě odložil na dno tajného šuplíčku, netušil jsem, že tě opět opráším, abych ti sdělil mnoho a mnoho dojmů z festivalu amatérských divadel, který se konal 15. – 17.3. v Ústí nad Orlicí. Nepočítal jsem s tím, že ti ještě vůbec něco svěřím, ty můj malej ukecanej deníčku.
Vyjeli jsme v pátek v 15.00 z Opatovic nad Labem v sestavě rejža, pomocný zvukař, vynálezce Andy, jak už jsi pochopil - tedy hlavní hrdina hry, jeho přítelkyně a technik zodpovědný za elektroinstalaci na jevišti a v zákulisí (skromně podotýkám, že jsem to byl já). Mimoto ještě v dalším vozidle jela další část ansámblu. Naše Škoda 120 byla dostatečně vybavena zásobami lahvového piva a proto cesta trvala delší dobu, poněvadž jsme byli nuceni vykonat na trase více zastávek, než je obvyklé. Prakticky každý významnější les jsme patřičně označkovali. Nicméně do Ústí jsme dojeli, ohlásili se organizačnímu štábu a ubytovali se v tělocvičně při místní ZŠ. Poté jsme se přesunuli na malou scénu. Cestou městem jsme spatřili přejetou kočičku a věř, deníčku, že nám jí bylo líto.
První inscenací byl autorský počin místního souboru, nazvaný Sweet home, Alabama. Autor a režisér v jedné osobě na úvod oznámil, že hra je generační výpovědí mladých lidí a sestává se z několika kusů, které na sebe nenavazují a měl pravdu. Nenavazovaly. Dokonce to došlo tak daleko, milý deníčku, že mezi jednotlivými scénami vystoupil autor na jeviště a komentoval to, co jsme právě viděli a vyhrožoval nám, co můžeme čekat v následující epizodě. A hrozil právem - a my nechápali. Mám-li to shrnout, byla to generační pubertální výpověď pubertálních lidí a pubertálního autora a režiséra v jedné osobě. Nadšeně jsme tleskali proto, že hra skončila a že se konečně navečeříme. Kdosi z nás polohlasem šeptl, že pozveme porotu na panáka. V řadě před námi se otočili dva muži a jedna žena a výhrůžně nás přejeli očima. Asi uhádneš, deníčku, že se jednalo o část poroty. Proto jsme se po děkovačce beze slova velmi rychle vytratili ze sálu. Času mnoho nezbývalo, protože nás čekalo ještě jedno představení na velké scéně Roškotova divadla, místního šermířského spolku, nazvané Anglie 1381. Zde jsme si poněkud spravili náladu, protože se na podiu neustále hystericky řvalo, šermovalo a zabíjelo, v čemž vynikla role Wiliama Listera, který si připsal asi 4 oběti a zkopal nejméně dva aktéry. Kdyby pokračoval dál, vyvraždí všechny herce a my půjdem spát, ale o to asi hercům nešlo. Když se autorům nepodařilo dobýt Londýn, hra skončila.
Vzhledem k tomu, že nás čekaly ještě dva perné dny, odebrali jsme se do naší noclehárny - já, hlavní osvětlovač, jeho choť a jejich nezletilý syn. Silnější jedinci ovšem šli do místních putyk. V tělocvičně jsme si ještě zahráli basketbal s polštáři popíjejících kolegů, ale poněvadž byly polštáře jen dva a již více z košů nevypadly, brzy jsme toho nechali. Ještě jsme stačili vyzdobit tělocvičnu věcmi nepřítomných členů. Asi nezdařilejší byly spací pytle dovedně vpletené ve sportovním náčiní zvaném kruhy. Když už to vypadalo, že nic významného nás dnes nic významného nepotká, doslova přilétla členka organizačního štábu, že na cestě k nám je konkurence z Pardubic, DS AMAŤÁK. Ani nás to nevzrušilo, milý deníčku, popravdě jsme něco podobného čekali. To správné vzrušení nastalo až poté, co nás napadlo nahlédnout do programu a tam jsme zjistili, že tělocvičnu chce vzít útokem 6 bab a jeden rejža. Moc času nám sice nezbývalo, ale přesto jsme stačili žíněnkami a věcmi obsadit tělocvičnu tak, aby si Amaťačky musely ustlat na volných místech mezi námi a tím pádem aby si (já se to stydím napsat, deníčku) naše mužská část kolektivu přišla také na své.
Pak už jsme jen potmě čekali na příjezd. První, která vstoupí do tmy tělocvičny, bude odměněna fotem. Bohužel to byla jen členka organizačního výboru a milý deníčku, blesk fotoaparátu ji v té tmě pěkně zkroutil panenky. Po zabydlení došlo na kytaru a pak už se přes odpor některých členek hrálo asi do 3 hodin. A ještě perličku. Hlavní hrdina jiné hry, kterou náš soubor nyní nacvičuje, se nacucal tak, že znečistil spacák, žíněnku i parkety. Asi ho přeobsadím.
Ráno bylo šokující - Amaťačky měly hrát od deseti hodin na malé scéně a protože si samy staví kulisy, tak již od šesti hodin couraly mezi tělocvičnou a umývárkou sice jen ve spodním prádle (tfuj, deníčku, jak jsme se za ně hluboce styděli) ale zato s natáčkami. Já sám nevěřil, kolik natáček se vejde na dívčí hlavu a blondýnky jich měly dokonce dvakrát tolik. Po snídani jsme se přesunuli na malou scénu, abychom zhlédli v jejich podání komedii “Mně růžová nevadí” u nás neznámého autora Robieho Harlinga. Kupodivu jej ani moc neznala jinak fundovaná porota. Děj se odehrával v kadeřnickém salonu a byl postaven na osudech jednotlivých hrdinek a hlavně drbech. Byla to ovšem komedie, při které jsme se dost nasmáli, ale pustili i pár slziček. Pak nás čekal rychlý přesun na oběd, neboť od jedné hodiny hrál DS zvaný Malá scéna z Vysokého Mýta Voskovcovu, Werichovu a Horníčkovu adaptaci Slaměného klobouku. Tu se většině z nás podařilo z větší části prospat, neboť někteří z nás preventivně pařili již ve čtvrtek a spánek páteční noci, jak už jsem ti svěřil deníčku, také nepatřil k nejdelším. Autoři hry by jistě prominuli, ale Slaměný klobouk je natolik známý každému kulturnímu člověku tak, že trocha spánku vlastně byla na místě. Jen kdybych tolik nechrápal.
Vzhledem k tomu, že po představení byl seminář, kterému zasedala odborná porota a kterého se povinně zúčastnily i soubory, které měly odehráno a nepovinně se mohli zúčastnit ostatní divadelníci, rozhodli jsme se, že půjdeme podpořit Amaťák. Porota byla vysoce fundovaná a na nikom z účastníků nezůstala nit suchá. Nejvíc se kroutil rejža, kterému dívky bůhví proč říkaly Maskot. Při volné diskusi jsem si vzal slovo a pokusil se zmírnit kritiku tím, že očima prostého diváka byly drobné chybičky nepostřehnutelné a pokud měla inscenace pobavit diváka, učinila tak beze zbytku. Dokonce jsem polemizoval s porotcem, jinak profesionálním režisérem Zlínského divadla, který tvrdil že se jednalo o lacinou zábavu typu TV Nova a nechtěl pochopit že dělat zábavu a pobavit je velký rozdíl. Šlápl jsem na brzdu poté, co oči jednotlivých porotců jasně říkaly : “Tak Opatovice, jó? No vás si v neděli vychutnáme.” V tu chvíli jsem pochopil deníčku, že já, kandrdas, divadelní ucho bez špetky hereckého talentu a tvůrčí invence jsem právě odstřelil náš soubor na co možná nejnižší pořadí.
Po semináři rychle do hotelu na večeři, abychom stihli adaptaci Tří mušketýrů v podání Divadelnického ochotnického souboru Hýbl Česká Třebová na adaptaci scénáře autorů Petrova, Rozovského a Rjašenceva. O tomto představení se dá říci, že bylo téměř dokonalé. Scénicky, kostýmově i herecky. Vlastní hudba, texty, tvůrčí nápady. Ale deníčku, je nějaká spravedlnost, když soubor jen na toto představení dostane od města 100 000 korun?
Pak následoval divadelnický společenský večer v hotelu a to byl vodvaz. Mladí brejkovali, starší po zauzlení křečových žil při disku alespoň podupávali do rytmu a my, střední generace jsme si vychutnávali ten pocit daleko od svých, daleko od domova. No teda deníčku, prostě bomba! A pak se zase v tělocvičně hrálo na kytaru. Pravda - větší část souboru šla do nočního podniku na šlehačku. Zprvu jsem nechápal, jak někdo může po pivech a tvrdém pití požít ještě pohár, aniž by mu to nějak zahýbalo s vnitřnostmi. Pochopil jsem až poté, co se navrátivší nadšená část souboru dohadovala, zda z té paní, co tam vystupovala, bylo radno tu šlehačku lízat a zda vůbec byla umytá. Byl jsem natolik otráven a dokonce jsem litoval, že jsem toto nemohl odsoudit přímo na místě. (Snad příští rok, deníčku, až tam pojedeme s další adaptací). Pak se atmosféra zklidnila a šli jsme si na dvě hodinky lehnout.
Nedělní ráno nás zastihlo jako trosky a ještě ke všemu jsme dle dohody museli vyklidit naši sportovní noclehárnu do osmi hodin, což se nám i přes patřičné remcání povedlo. Od devíti hodin byla ve velkém divadle inscenace Mandragora od Niccolo Macchiavelliho. Hrůza - deníčku. Sterilní scéna, nedostatek invence, nepřesvědčivé výkony. Asi bych si dáchnul, jenže jednak jsem se speciálně na toto představení těšil, jednak jsem po půlhodině doufal, že to konečně rozjedou. Když to nerozjeli ani po padesáti minutách, chtěl jsem o přestávce odejít na brífing s naším osvětlovačem a zvukařem. Když konečně lidi začali tleskat po šedesáti minutách hry, bylo to jistě proto, že představení končilo. S obědem jsme se mohli rozloučit, poněvadž od půl jedenácté patřila scéna technickému personálu našeho spolku a ve 13:00 konečně i našim hercům. Scénu včetně kulis a rekvizit jsme nachystali po dvou hodinách usilovné práce, herci si projeli svá slabá místa a pak už nezbylo než se do toho pustit. Nevím, můj milovaný deníčku, proč jsme byli do plánu zařazeni v tento den a tuto hodinu, když samotný název hry Sex noci svatojánské a jeho kontroverzní autor Woody Allan dávali tušit, že hra není určena jeptiškám a dětem. Ty první sice nepřišly, ale rodičů s dětmi bylo až až. Na druhou stranu si troufám tvrdit, že spolu s Třemi mušketýry, které hráli v sobotu ve večerním čase, jsme měli nejvíce diváků. Pravda, deníčku, děti toho tolik neviděly, neb jim byly rodiči zakrývány oči, nebo uši, případně obé. Tak skvělé publikum, které se chechtalo i v replikách, při kterých se lecjaká prostá povaha jen dloube v nose, jsme dlouho nezažili. Děkovaček bylo více, než je obvyklé.
Zbývalo sbalit scénu, naložit do aut a jít na seminář. To už jsme přestávali vtipkovat, protože porota sejmula zatím každý soubor. Mandragoru, která byla před námi, přímo odstřelila takovým způsobem, že bych na místě souboru skončil s iluzí rozdávat kulturu a věnoval se spíše maňáskům. K nám však byla přes všechny trapasy s porotou mírná, dokonce ocenila i herecký výkon Andyho - Hříbka. Výsledkem bylo první místo za nejlepší inscenaci v divácké soutěži, za nejlepší ženský výkon festivalu byla oceněna Ariana – Věra, (která snad ten sex ani nepředstírala) a 3. místo za herecký mužský výkon profesora Leopolda v podání našeho člena Jirky.
Cesta zpátky byla nestandardní - mobilovalo se, eSeMeSkovalo se, a klimbalo se. Bohužel až do té doby, než protijedoucí vůz za Holicemi zachytil srnu a odhodil ji na nás. Jen tak tak jsme to ustáli - srnce však vyhasla světla stejně tak, jako náš levý reflektor a druhý svítil do vzdálenosti 5 metrů. Připomnělo mi to inscenaci Amaťáku, kde se ve třech dějstvích konverzuje, vtipkuje, smíchem slzy tečou ve tváři a ve čtvrtém dějství hlavní hrdinka umírá na selhání ledvin a její matka spolu s ostatními se s tím vyrovnává. A v tom je memento myšlenky, že jakkoli můžeme být štastni, najednou se nečekaně objeví rána a začínáme znovu od začátku. Domů jsme dojeli krokem, ale to, co jsme si odvezli je víra v to, že jsou blázni, kteří chtějí rozdávat lidem štěstí, radost, ale i trochu toho smutku a v tom je ukryt smysl života. Jsem rád, že jsem jedním z klaunů a snad i blázen v dobrém slova smyslu. A bilance? Tuze krušná, deníčku. Finančně na dně, za tři noci naspáno celkem 8 hodin, nervy v kýblu, ale stálo to za to.
Jen jedno mi dělá velkou starost. Pokud si tě deníčku přečte má drahá čtvrtinka, tak příští rok už asi nepojedu sám.....

Jarda, březen 2002